Ještě jednou do Skandinávie, aneb to, co jsme vynechali

Sedíme ve vlaku z Brna do Olomouce, protože to počasí už přestává být vtipné.  Domů jsme s přestávkami jeli 3 dny. První den jsme navštívili Oslo a tam jsme opakovaně zmokli.  Pak jsme se zastavili v Trelleborgu a opakovaně jsme zmokli. Cestou a na všech čůracích zastávkách většinou pršelo. Také v Brně pršelo, výjimečně chvilku, co jsme jeli ze Zvonařky na hlavní nádraží přestalo, ale určitě nás přešel nápad jet z Brna do Olomouce po vlastní ose... Nyní tedy doufáme, že v Olomouci bude jen přeháňka.  Ale aby to neskončilo takto uplakaně: Norsko je nádherné,  jsme rádi, že jsme to viděli na vlastní oči a že jsme se svěřili do rukou odborníků, protože tato drsná krajina nenabízí svá bohatství zadarmo a je potřeba si pořádně máknout a trochu vystoupit ze své komfortní zóny. 

Poslední cyklotrasa po Norsku by bývala byla úplně nejvíc nejlepší, pokud by většinu cesty nepršelo.  Zpevněné cesty jsou za sucha super, ale za deště je všechno od písku, jak celý cyklista, tak i jeho oř. Trasa vedla převážně z kopce a většinu času podél vody. Skanzen s kostelem jsme si prohlédli během obědové pauzy, kdy jsme pomalu rozmrzali a do prstů u nohou se začal vracet cit. V kempu se probudilo sluníčko, takže jsme měli značně smíšené pocity. Byly jsme rádi, že je aktuálně nádherně, ale vadilo nám, že to nepřišlo ještě cestou, kdy jsme mrzli a mokli. Na nedaleké dva kostely jsme se šli podívat už raději pěšky, aby se počasí zase nepokazilo. Zítra nás čeká procházka po Oslu a potom už odjezd domů. Nebudu tedy pravděpodobně psát denní záznamy, ale jen souhrnný report až na konci cesty.

Včera to vypadalo, že kvůli počasí už kola nevytáhneme, ale ráno se to malinko vylepšilo a tak jsme vyrazili podél železniční trati na nejvýše položené norské nádraží.  Kromě trati se cestou daly obdivovat i různé další zajímavosti, třeba dřevěná visací lávka přes řeku.  Cestou jsme kromě panoramat také viděli ledovec. Byl sice až za jezerem, ale byl tak velký, že to vůbec nevadilo. Na nádraží byl ve vzduchu mezi budovami vagón a také šlapací drezína. Dnes jsme zmokli jen cestou k nádraží a odpoledne při nakládání kol do vleku...

Budíček byl dnes velmi brzy a navíc jsme opouštěli kemp a přesouvali se na jih. Po třech hodinách jízdy autobusem jsme se nemohli dočkat, až vyjedeme na kole, i když jsme věděli,  že nás čeká minimálně hodina prudkého stoupání.  Sluníčko se dnes opravdu snažilo, takže panoramata byla opravdu nádherně vidět.  Oběd jsme si namazali u jezera, které bylo skoro v nejvyšším bodě dnešní trasy. Cestu dolů nám pro jistotu zpestřila menší průtrž, ale než jsme dojeli dolů, zase jsme uschnuli. Bohužel místní zpevněné cesty za deště značně špiní kolo i jezdce, takže jsme na závěr museli kolo vysvobodit z nánosu písku. 

Dnešní den byl po týdnu konečně letní. Vyrazili jsme ještě v oblačném počasí, ale sluníčko se brzo probojovalo skrz mraky a odpoledne bylo vyloženě nádherně.  Trasa vedla často nahoru, občas i dolů, jen po rovině skoro vůbec. První delší a prudší klesání odhalilo, že zadní brzdy, byť letos měněné, už jsou zralé na výměnu, takže jsem cestou udělal drobnou údržbu a kovový zvuk zase rychle zmizel. Dnešní dlouhé stoupání bylo proti včerejšku o malinko méně příkré, ale baterka se opět musela v půli kopce měnit.  Nahoře jsme si kromě občasného sluníčka užili spoustu výhledů na zasněžené vrcholky i jezera v údolí.  Během sjezdu k jezeru již sluníčko získalo převahu.  A poslední dva kilometry ke kempu jsme projeli skrz lokální, ale intenzivní přeháňku, takže ani dnes to nebylo úplně bez deště. 

Start dnešní plánované pěší tůry se kvůli počasí opozdil a protože naše turistické boty jsou všechno možné, jen nejsou ani trochu vodotěsné, rozhodli jsme se neriskovat a raději jsme vyrazili na malý okružní výlet kolem kempu na kole. Výlet byl sice krátký, ale vydatný. Po sjezdu do nejnižšího bodu trasy jsme si ještě v klidu prohlédli dřevěný kostel a potom jsme 10 km stoupali do strmého kopce, navíc převážně po šotolině, kde nejspíš jezdí častěji lyžaři než cyklisti. Nahoře jsme obdivovali malé dřevěné domečky.  A v dáli jsme se kochali pohledem na blížící se déšť, který nás intenzivně kropil většinu cesty z kopce dolů. 

Dnes byl odpočinkový den s vyhlídkovou plavbou po fjordu. Tedy ne tou lodí, co je na fotce, jen vyfocený fjord je správný.  Nejzajímavější byl vodopád Sedm sester. A jejích nápadník s obrysem lahve alkoholu uprostřed.  Fotek máme mnohem více, ale žádný obrázek to prostě nezachytí. Krátkou odpolední etapu na kole jsme vynechali a místo toho jsem provedl údržbu kola, aby bylo připraveno na další náročnější trasy.

Dnešní etapa byla kvůli počasí změněna. Vydali jsme se co nejdál od míst, kde měly být nejsilnější deště.  Cestou jsme u jednoho trola doplnili zásoby, abychom měli něco k jídlu.  Sice jsme opět vyjeli poslední, protože nikdo další nemusí kolo seskládávat z více dílů, ale díky nízkému odporu vzduchu jsme brzy v silném protivětru začali ostatní účastníky dojíždět.  Národní park Rondane se nachází v malebném údolí, kde jezdí auta jen za poplatek a klidně se zde pase skot. Tedy jen do doby, než ho vyplašíme. Dostali jsme instrukce, že zejména na krávy je dobré mluvit, aby o nás věděly a neplašily se, jenže tandem nikdy neviděly, takže se děsily dost často.  Oběd jsme si zakousli u staré turistické chaty, která byla ale spíš muzeum, než nějaký zdroj jídla.  Naštěstí jsme si něco přivezli a tak jsme po jídle mnohem radostněji odolávali větru, dešti i kroupám. Byť byla trasa celkem krátká, použili jsme dvě baterie, abych...

Počasí je v Norsku opravdu krásně norské. Dnes byla plánovaná horská etapa za deště a příjemných třech stupňů. Zvažovalo se odložení této cesty na jiný den, ale sněhové přeháňky předpovídané na zítřek zněly ještě náročněji, takže se jelo. Bohužel byla viditelnost dostatečná, abychom museli stále zastavovat a fotit panoramata. Když už jsme měli mokré obě ponožky v našich sandálech, začalo se lehce oteplovat, ale déšť vydržel až do odpoledne. Díky tomu byly četné vodopády opravdu vydatné.  Přežili jsme a stálo to zato. Jo a pokud se divíte, kde je fotka oběda, tak není, protože ani oběd nebyl. V dešti a zimě jsme to oželeli a až se konečně déšť na chvíli odpoledne uklidnil, snědli jsme rychle kousek salámu s krajícem chleba.

Dnes jsme vyrazili do kopce za mírného deště a o panoramata nebylo nouze. Občas se sice na cestě objevilo nějaké stádo, ale jinak tu kromě cyklistů bylo minimum lidí.  Poblíž cesty se párkrát objevily domečky s trávníkem na střeše.  Jediná příležitost k obědu byla kavárna, kde jsme si objednali vaječnou amoletu. Sice jsme na ní dlouho čekali, ale byla výborná.  Dokonce se nás kuchař přišel zeptat, jestli nám chutnalo a omlouval se, že mu to tak dlouho trvalo. Následoval rychlý sjezd, kde jsme se tak nechali unést, že nám rozpálený ráfek způsobil prasknutí duše.  Na konci sjezdu ještě čekala nádherná rokle. Podle ní jsme hned věděli, že jsme minuli autobus a musíme se kousek vratit do prudkého kopce.

Dnešní den nám skončilo individuální putování, protože cca ve 4 hodiny ráno nás vyzvednul autobus a nyní se již o naši dovolenou postarají odborníci.  Trasu na první cyklo vyjížďku nám zpestřila zastávka v Lillehammeru, kde jsme se jednak museli podívat na místní skokanské můstky a pozorovat několik odvážných skokanů.  Dále jsme si prošli místní skanzen, a několik navazujících expozic místního muzea, včetně poštovního vlaku, nebo dalších poštovních vozů.  Počasí je zatím krásně norské, takže jsme plní očekávání, jak dopadne zítřejší vyjížďka. 

Dnešní ranní déšť bohužel nepřestal a tak jsme balili stan poprvé úplně mokrý a doufáme, že se nám ho odpoledne podaří usušit.  Cestou jsme více či méně mokli prakticky pořád, takže to byl spíš přesun, než že bychom si to nějak extra užívali.  Aspoň jsme zjistili, proč kempy v Strömstadu jsou tak drahé a že to nebyl úplně špatný nápad tam nakonec nenocovat. Přítomnost pouťových atrakcí nesliboval úplně klidnou noc, takže jsem rád, že jsme včera spali v klidném málem kempu jen o hodinu jízdy dál.  Kdyby bylo trochu lepší počasí, asi bychom si cestu trochu natáhli a navštívili pár zajímavých míst, takto jsme prostě jeli, co to šlo déšť, nedešť.

Konečně slunečné ráno. Moc jsme nemuseli spěchat, takže jsme se balili s rozvahou a cestou jsme občas i zastavili na nějakou tu fotečku. Příjezd do "obědové" destinace již samotnou intenzitou dopravy dával tušit, že tady bude turistů víc, než bychom chtěli.  Nádherný výhled je na jednu stranu super, ale hladového by spíš zasytila pořádná porce jídla aspoň za trochu běžnou cenu. Chuťově to byl naprosto delikátní předkrm, jen ta cena odpovídala několika chodům rodinného oběda.  Ještěže jsem se musel soustředit na jízdu kvůli velkému provozu a spoustě zajímavostí kolem cesty, a tím pádem jsem na kručící žaludek rychle zapomněl. Dnes bydlíme opět na ostrově, ale poprvé je to ostrov, který po jeho cca kilometrové silnici stihnete projít za pár minut. Toto je fotka z kopce na konci ostrova, kde vlevo hned za těmi stromy je začátek ostrova s příjezdovým mostem.